7.1.2021
Můj příběh, jak se z kurzů o bylinkách stala Kopretina
15 let jsem pracovala ve vzdělávání dospělých a 10 let v poradenství. Posledních 5 let jsem dělala něco jiného, administrativa a celý den u počítače není zrovna můj šálek čaje, ale mělo to své důvody. Ve volném čase jsem se věnovala svým koníčkům, sportu, cestování, kultuře, setkávání s přáteli. Tak nějak na pohodu. Když přišla v březnu první vlna krize, o většinu aktivit jsem přišla. Když člověk přijde o většinu svých „hraček“, zjištuje co mu vlastně zůstane. Většinu času v práci, večer domů a o víkendu výlet. A ten pocit na pohodu se začal nějak vytrácet.
S klienty řeším to, co je baví, co umí, co jim dává smysl, co jim v životě dává radost, přemýšlíme o tom jak žít život tak, aby nás bavil celý, ne jen ten kousek když přijdeme domů z práce. Náš vnitřní kritik je mocný, nemůžu dělat to, protože…, až bude ten správný čas, až…. Každé setkání s klienty je o tom, že i já si něco uvědomím. V poslední době pracuji s klienty kteří mají zdravotní postižení, jsou ve věku 55+ a jsou nezaměstnaní. A když si uvědomím, čím procházejí oni, říkám si proč já bych nemohla dělat to, co chci. A podle reakcí klientů i to co umím. Když se stane, že pár přátel vás opustí navždy, přemýšlíte o tom jaký čas zbývá vám. Tak jsem se rozhodla, že už na nic čekat nechci, že chci ten svůj čas využít tak, aby pro mě a snad i pro ostatní měl smysl. Opustila jsem teplo kanceláře a vydala se vstříc svým snům. Určitě bude pršet, chumelit, i mrznout, ale určitě bude taky svítit slunce. Ale když se nakonec do té studené vody ponoříte, i když ten první pocit je nepříjemný, tak nakonec to stojí za to. Kdo se bojí nesmí do lesa, a já mám les ráda. Nikdy není pozdě stát se tím, kým byste mohli být.
Petra Michaličková
